Zřícenina hradu
Nejstarší dějiny Rýzmberka souvisí s mocným rodem Drslaviců, který měl téměř 90 odnoží. K větvím rodu, jež vynikly nad jiné, patří právě páni užívající predikátu z Rýzmberka, pozdější Švihovští z Rýzmberka.
Hrad Rýzmberk, postavený na stejnojmenném kopci, se významně zapsal do českých dějin. Byl založen bezpochyby v druhé polovině 13. století a pojmenován tehdy módním německým jménem Riesenberg (Obří hora). Stál na strategicky velmi výhodném místě, ovládající Všerubský průsmyk, jímž procházela důležitá obchodní Řezenská cesta do Bavor. Tehdejším majitelem je uváděn Děpolt, zakladatel významného rodu Švihovských z Rýzmberka.
Roku 1403 koupil hrad Racek Janovský. Ten stál na počátku husitství na straně katolíků, proto se o hrad pokoušeli husité, avšak ten byl tak pevný, že i proslavené síle husitského vojska odolal. Při potyčce s klatovskými zajal Racek husitského kněze Jana Nákvasu, kterého předal svým bavorským spojencům a ti ho mučili a upálili. Za to ho husité po vítězství v bitvě pod Vyšehradem roku 1420 zajali a ubili.
V roce 1448 postihl hrad velký požár, který jej značně poškodil, přesto byl zanedlouho uveden do své původní pevné podoby. Poté se navrátil do rukou dřívějších majitelů, pánů ze Švihova.Hrad byl několikrát upravován. Po roce 1508 proběhly rozsáhlé úpravy, které vedl tehdejší hradní pán Břetislav Švihovský z Rýzmberka. Bylo nově opevněno raně gotické jádro a o něco mladší pravidelné předhradí. Byla postavena čtyřhranná věž na obranu nového vstupu a nový hradební okruh s drobnými flankovacími baštami. Kromě nových hradebních zdí byl také hrad obehnán novými příkopy a valy a přibyla i podkovitá bašta, vysunutá do předpolí valového opevnění.
V roce 1543 koupila rýzmberské panství Anna z Říčan, vdova po Janu z Gutštejna. Osud hradu se začal naplňovat, když se jeho další majitel, Jindřich Burian z Gutštejna, postavil roku 1618 na stranu odbojných českých pánů.
V průběhu třicetileté války byl hrad dobyt velmi netradičním způsobem. V roce 1620, oblehl hrad Don Baltazar de Marradas. Španělský vojevůdce však poznal, že je to tvrdý oříšek, na němž by si mohl vylámat zuby. Proto odtáhl se svým nečetným vojskem dále k Domažlicům. Necítil se tam však bezpečným, neboť mu zůstal v zádech pevný Rýzmberk. I rozhodl se, že se pokusí zmocnit hradu lstí. O půlnoci byla rýzmberská posádka nemálo vyděšena. Všude na cestách pod hradem se ozýval hluk, bubnování, troubení, křik, práskání biči – jako by se valila k hradu celá císařská armáda s pěchotou, jízdou a děly. A zanedlouho nato se objevili pod hradbami první útočníci. Hradní posádka se sice chápala zbraní, avšak velice poklesla na mysli a nový hluk, který se znovu rozpoutal pod hradem, otřásl i těmi nejstatečnějšími. Velitel začal vyjednávat, posádka složila zbraně a otevřela brány. Don Marradas vtáhl do hradu s hrstkou vojáků a opanoval jej. Jeho trubači a bubeníci slavili své lehké vítězství nad mocným, pevným hradem. Hrad tedy unikl poboření a zachoval se v dobrém stavu.
V roce 1641 vtrhli do okolní krajiny Švédové a hrad Rýzmberk dobyli. Během několika dní jej tak zpustošili, že hrad mohly zachránit jen velké opravy. Po skončení třicetileté války bylo však rýzmberské panství stále zadlužené a navíc jeho držitelé Černínové z Chudenic sídlili jinde. K opravám, tedy již nikdy nedošlo. V roce 1655 na základě nařízení císaře Ferdinanda III. o likvidaci kvalitních pevností, které by se mohly stát v budoucnu oporou nepřátel, byl zbořen i hrad Rýzmberk.
Novodobá úprava v době rozkvětu romanticky motivované turistiky sice opatřila zříceninu rozhlednou historizujícího stylu a hostincem, na stavbu však byl použit materiál z původního zdiva, a tak byla devastace památky dovršena. Rozhledna měří 18 metrů a je z ní pěkný pohled na blízké Domažlice, Šumavu a Český les. Na západním svahu Rýzmberka bylo vybudováno přírodní divadlo pro tisíc návštěvníků. V současné době se zde každoročně koná přehlídka folkové, trampské a country hudby, zvaná „Rýzmberský hradní guláš“.
Z kdysi mohutného hradu, složeného ze tří nádvoří, se zachovaly úseky hradeb s baštami a zbytky starého paláce s podzemními sklepy.
Pověst
Psalo se století šestnácté a právě tehdy se království české hemžilo loupežníky. Ani hrad Rýzmberk nepatřil k výjimkám a sídlil zde loupežnický rod Švihovských.
Žil tenkrát na Rýzmberku hradní pán se svou dcerou, která byla krutější než mnozí loupežníci. Vyjížděla s nimi na jejich výpravy a častokrát je i vedla. Starému rytíři se krutost jeho dcery nelíbila a počal si dělat starosti, aby Apolenu nezajalo královské vojsko.
Jednoho večera se rytíř Apoleně svěřil se svými obavami, ale ta se jim jen vysmála a pokračovala ve vyprávění o tom, jak společně s lapky mučila zajatce.
Míjel den za dnem, nastal podzim a Apolenina krutost byla snad ještě větší. Slunce stále teple hřálo a Apolena se procházela po zahradě, když spatřila mladého myslivce Jana, jak trhá jablka ze stromu pod hladomornou. Přišla k němu a uštědřila mu takový políček, že se mu až hlava zatočila. Poté ji mládenec pevně stiskl, že nemohla ani dech popadnout. Po chvíli ji pustil a beze slova odešel.
Apolena se rozzlobila, nechala Jana zajmout, vsadit do hladomorny a přikázala, aby ho nechali zhynout hladem. Mladý myslivec přijal svůj ortel. Po dva dny seděl v temné kobce a maličkým oknem pozoroval modrou oblohu. Třetího rána, když se probudil, byla v hladomorně větší tma než jindy. Jan se podíval na okénko a co nevidí. Mezi mřížemi byla propletena větev jabloně a na ní krásné, červené jablko. Jan jej utrhl a snědl.
Jaké bylo jeho překvapení, když se ráno probudil a na větvi se opět červenalo jablko. Den střídal noc, minul týden ba dokonce měsíc a v Janovi opět vzrostla naděje na přežití.
Janovi se vedlo dobře, ale krutá Apolena nemohla spát ani jíst. Mnoho lékařů a učenců přijelo na Rýzmberk, aby se pokusili rytířovu dceru uzdravit. Jejich snaha byla marná. Apolena brzy ani z lože vstát nemohla. Zavolala tehdy kněze a zpovídala se ze svých hříchů. Už se blížila její poslední hodinka, když si vzpomněla na Jana, kterého dala vsadit do hladomorny.
Požádala tedy kněze, aby jeho tělo důstojně pohřbil. Po těchto slovech vydechla naposled.
Starý rytíř se šel do hladomorny podívat. Nemohl uvěřit vlastním očím, když spatřil Jana živého. Propustil jej na svobodu, ale nikdy se nedozvěděl, jak Jan mohl v chladné temné kobce přežít.